KULTURA / Výstavy

Popis: Pozvánka na vernisáž.
Pozvánka na vernisáž.
30.1.2019

V Komorní scéně Aréna jsou vystavené fotky, které vyhrály soutěž Czech Press Photo

OSTRAVA

Babičky. Tak se jmenuje soubor fotografií, který vyhrál první místo v soutěži Czech Press Photo v kategorii Umění a zábava. Nyní je až do konce dubna k vidění ve foyer Komorní scény Aréna (v budově Knihovny města Ostravy u Sýkorova mostu). Autorka Petra Vlčková v rozhovoru mluví o tom, jak fotografie vznikaly a jak na ni starší dámy působily.

Vystudovala jste herectví na brněnské konzervatoři, teď studujete v Opavě fotografii – jste tedy fotící herečka nebo hrající fotografka?
Myslím, že spíše fotografující herečka, protože herectví mě živí. Hraju divadlo pro děti, mám už sedm let svou vlastní společnost, objíždíme školky a školy a snažím se dětem představovat texty velikánů, jako byl Jan Werich nebo Karel Čapek. Chci jim prezentovat chytré texty, o kterých mohou potom, v rámci svých možností, dále přemýšlet. Po škole jsem totiž měla problém se uchytit a získat angažmá, chvíli jsem se hledala a pochopila jsem, že potřebuji dělat něco kreativního. A tak si založila svou vlastní společnost.

Na jedné straně je kreativita, ale na straně druhé, ve chvíli, kdy má člověk své vlastní divadlo, musí být i disciplína a organizovanost. Jak těžké je pro vás dojít od nápadu k jeho realizaci?
Řekla jste to přesně, protože je fakt těžké se k něčemu dokopat, je těžké mít sama nad sebou ten bič. Snažím se žít v nějakém systému, ale jsem střelec, což je takové rozlítané znamení, a tak mi občas dělá problém být nohama na zemi a racionálně přemýšlet nejenom po umělecké stránce, ale také po té organizační. Ale právě tohle jsem si potřebovala v životě doladit. Neříkám, že už je to doladěné k dokonalosti, ale přesně vím, kde jsou moje slabá místa. Vím, že na tom musím pracovat, a proto mě i osud tomu všemu vystavuje.

Dovedete si představit, že byste po sedmi letech života, kdy jste svou vlastní paní, šla do sevřeného uskupení divadelního angažmá?
Jo, totálně! Ale mám, bohužel, zdravotní omezení, vím, že bych nemohla nastálo do souboru, ale strašně se mi ta představa líbí. Při studiích jsem měla možnost hostovat v Huse na provázku a v Hadivadle a to bylo strašně hezký. Takže kdykoli jdu v Ostravě do Arény nebo k Bezručům, tak na mě dýchne nejenom kouzlo samotné inscenace, ale tak nějak duch divadla jako vůbec. Ale mám strach se někomu zavazovat, protože své limity, díky nemoci, znám.

Proč jste se po konzervatoři pustila do odlišného uměleckého oboru, tedy do fotografie?
Než jsem rozjela svou vlastní divadelní společnost, tak jsem strašně trpěla tím, že se nedokážu nikde prosadit jako herečka. A protože jsem odjakživa malovala, tak jsem si vytvořila takovou koláž, která se jmenovala Cirkus. V ní jsem zpodobnila samu sebe coby hlavní hvězdu onoho cirkusu, čímž jsem si trošku vyřešila ten svůj splín a později tento soubor prezentovala i na přijímačkách na ITF v Opavě. A všechno je to trochu propletenější, protože mám v rodině fotografy Ditu Pepe a Petra Hrubeše, a těmi jsem byla vždycky hodně ovlivněna. A když jsem viděla, že z herectví asi nic nebude, a ještě jsem za absolutorium na konzervatoři dostala svůj první foťák, tak se to celé tak nějak propojilo. Na chvilku jsem sekla s divadlem a začala fotit. Tím jsem se vyrovnala se vztekem a frustrací z tehdejšího divadelního neúspěchu a zároveň se mi otevřely jiné dveře. Ale jak říkám - hodně za to může Dita, kterou když jsem viděla tvořit při focení, tak se mně celý ten proces vždycky moc líbil. Ona má velice příjemnou energii a díky jejímu přístupu mě pro fotografii získala vlastně už dávno.

Fotíte především portréty a autoportréty - co vás vlastně na tomhle žánru baví a zajímá? A jak těžké nebo lehké je fotit sama sebe?
Myslím, že to mám spojeno právě s divadlem, kde jde v prvé řadě o člověka, o postavu a o emoce. Obecně mám ráda, když je na fotkách zobrazen člověk, baví mě ho zkoumat - jeho mentální rozpoložení, sociální dispozice a skrze toho člověka odhadovat, co tím chtěl tvůrce říct. A u autoportrétu je to už jenom o tom tvůrci, kdy sděluje něco hodně niterného. Třeba já svými autoportréty dávám najevo nějaké své trápení, vždycky když mi něco nejde, tak se to snažím vyfotit, ale hravou formou. Netrpět a nelitovat se, ale z nadhledu svůj problém fotkou zanalyzovat.

Proč své fotografie domalováváte nebo doplňujete dalšími prvky? Je vám fotka samotná málo?
Pořád se mi to nějak kombinuje s tím divadlem, trošku jako scénografie, snaha vytvořit nějakou fikci. Tento vyjadřovací jazyk je mi bližší, a ráda přiznám, že jde o fikci, než bych si s divákem hrála a udržovala ho v nejistotě, do jaké míry je zobrazené ještě pravda nebo už ne. A koláž to jasně přiznává. Když fotím autoportréty, tak abych dokázala opravdu říct, co vnitřně cítím, tak fotku doplňuju. Skrze autoportréty se nesnažím zobrazovat realitu, jde mi o nějaký vnitřní obraz. A k tomu mi technika koláže sedí nejvíc.

Jak vznikl cyklus Babičky, který bude v Komorní scéně Aréna vystaven?
Byl to úkol do školy, kdy jsme měli fotit módu nějaké subkultury. A staré ženy, babičky, jsem si vybrala proto, že se mi vždycky líbila moje babička. Líbí se mi staré, retro věci, což je dnes sice trendová záležitost, ale u těch babiček je to přirozené, a mě přitahovala tato opravdovost. Nejtěžší bylo je přesvědčit, že jsou krásné, a že svou fotkou mají lidem co dát, že se nemusí stydět. Že to, že jsou staré, je ta hodnota. Prvotní záměr byl zaznamenat módu a nešlo tolik o nějaký životní příběh, ale když ten soubor vezmete jako odkaz pro nějaké další generace, jsou to takové trochu bizarní produktové fotky. Ty paní jsou z Frýdlantu, Ostravy, Prahy a dvě dokonce z Polska a mají od šedesáti do devadesáti let. Nejstarší tam mám momentálně paní Danu Zátopkovou.

Co jste se o babičkách prostřednictvím tohoto focení dozvěděla?
Že babičky jsou neskutečně barevné bytosti. Obklopují se barvami, ornamenty, výraznými vzory a prvky. Když jsem k nim přišla domů, což mě taky strašně bavilo, že jsem mohla fotit nejen to jejich oblečení a je samotné, ale že jsem mohla vniknout do jejich prostoru, tak jsem zjistila, že většina těch babiček žije v hodně barevných domácnostech. To bylo pozitivní, protože takhle jsem nikdy stáří nevnímala. Do té doby pro mě všeobecně stáří byla šeď, něco vybledlého, co nemá šťávu a nefunguje naplno, ale je to naopak. A přemýšlím, jaká budu jednou babička já. Třeba po Daně Zátopkové jsem chtěla, aby si sundala sportovní mikinu, kterou měla na sobě, protože mi vizuálně zprvu překážela. Ale ona, že ne, že je sportovkyně, a že žádné jiné oblečení nepřipadá v úvahu. Uvědomila jsem si, že ji nemůžu nikam tlačit, že to k ní patří, a že i díky tomu oblečení působí moderně i ve svých devadesáti pěti letech. A že mikina Adidas je s ní prostě srostlá.

Se souborem Babičky jste vyhrála naši nejprestižnější soutěž Czech Press Photo. Jak se stane, že studentka nafotí školní práci a dostane za to takovou cenu? Byl to šok?
Soubor Babičky byl celkově překvapením. Vznikl do školy jako nenápadný úkol a nikdy by mě nenapadlo, co z toho bude. V počátcích jsem ten nápad konzultovala s významným polským fotografem Rafalem Milachem a jemu se to líbilo. To byla první věc, která mě překvapila. Zamakala jsem na tom, a když se mu pak líbil i ten výstup, tak jsem se rozhodla odevzdat to jako bakalářskou práci. A opět jsem byla v šoku, protože všem profesorům se to rovněž moc líbilo, s tak dobrým výsledkem jsem vůbec nepočítala. No a potom, na základě toho všeho jsem si řekla, že si zkusím podat přihlášku do Czech Press Photo a to byl mega šok. Hrála jsem zrovna divadlo, po představení jsem koukla na mobil a tam byla zpráva od kamarádky: ´Ty vole, Peti, ty jsi vyhrála Czech Press Photo!´ Byla jsem na Těrlicku ve školce a měla ještě komunikovat s paní učitelkou ohledně nějakých organizačních věcí, ale byla jsem úplně mimo. Ten den už jsem nebyla schopna ničeho, jen jsem chodila jak ve snách. (smích)

Byla jste na předávání ceny?
Byla a opět se mi prokázalo, že se fotografie a herectví v mém životě stále prolínají. Tu cenu mi totiž předával Jiří Bartoška, který tam byl jediným zástupcem herecké branže a ´vyšel´ zrovna na mě. Byla jsem strašně nervózní, ale bylo krásné, že jsem tu cenu mohla převzít právě z jeho rukou.

Pomohla vám ta cena? Byla jste oslovena na nějakou zakázku, projevilo se to nějak prakticky?
To ne, ale hodně to pomohlo mně samotné, že to má smysl, a že pokud budu chtít, tak se mi tady otevírá cesta. Došlo mi, že pokud budu makat, můžu dosáhnout větších úspěchů. Ale je to o velké disciplíně a tvrdé práci. Ale dodalo mi to sebevědomí. Předtím jsem o sobě pochybovala, říkala jsem si, že to dělám jenom pro sebe, že je to jen taková zábava. A najednou jsem zjistila, že to možná oslovuje i další lidi.

Čekáte, že se budete fotkou živit?
To jsem si nikdy neříkala. Já bych chtěla fotit jenom to, co cítím. Výjimečně fotím pro kamarády, ale jinak se nechci limitovat tím, aby mě fotografie živila. To mi dopřává divadlo, díky bohu, takže ve fotce chci dělat jen to, co chci bytostně jen já sama. Divadlo dělám pro děti a tu fotografii pro dospělé, protože ten dospělý svět mi chybí.

Proč by měli diváci shlédnout vaši výstavu?
Myslím, že je zajímavé vidět plejádu krásných dam vedle sebe. Můžou si vytvořit názor na fenomén stáří, málokdy lze vidět tolik starých dám pohromadě. A také nahlédnout do jejich šatníku a domácností.

Autor / zdroj: Alice Taussiková

DALŠÍ ČLÁNKY

Post

Třinec vyhrál úvodní zápas v Liberci a ve finále se ujal vedení

Finálový souboj o Masarykův pohár se naplno rozhořel, úvodní bitvu hostila liberecká Home Credit Aréna. Oceláři dokázali zaskočit domácí Bílé Tygry a

Post

Třinec bude druhý rok po sobě bojovat o zlato, Plzeň zůstala krok od finále

Již počtrnácté v historii české hokejové extraligy se stalo, aby tým prohrál úvodní dva zápasy série na čtyři vítězství hrané na domácím ledě. Poprvé

Post

Startuje program Radegast lidem - podpoří neziskové organizace, které bojují proti suchu

Pivovar Radegast spustil další ročník grantového programu Radegast lidem. Neziskovým organizacím, které pomáhají v oblasti Beskyd, rozdělí 1,4 milionu

PARTNEŘI

www.ippolna.cz www.casopis-dracek.cz energy.akcenta.eu

REKLAMA